Jill Bolte Taylor - Osvícení zatemněným mozkem - český překlad (2/2)

24. března 2008 v 19:00 | Jill Bolte Taylor - překlad Jan Vlčinský |  Člověk
Tak musím zavolat pomoc. Musím zavolat do práce. Nedokážu si vybavit číslo do práce, tak jsem si vzpomněla, že ve své pracovně mám vizitku, na které to číslo je. Tak jdu do své pracovny a vytáhnu třípalcový špalík vizitek. A dívám se na první vizitku nahoře, ale přestože vidím velice jasně svým myšlenkovým okem, jak má vizitka vypadá, nedokážu říci, zda to je má vizitka nebo ne, protože vidím jen obrazové body. A pak se ty body slov promísily s body pozadí a s body symbolu a jednoduše jsem to nebyla schopna určit, protože jediné, co jsem viděla, byly obrazové body. A čekala jsem na něco, co bych nazvala vlnou jasnosti. V tu chvíli jsem byla schopna se znovu spojit s normální realitou a jsem schopna říci, toto není ta správná vizitka, toto není správná vizitka, toto není správná vizitka. Trvalo mi 45 minut, než jsem se propracovala ve špalíku vizitek o palec hlouběji.
Mezitím, po dobu 45 minut, výron v mé levé hemisféře stále rostl. Nerozumím číslům, nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, který mám. Tak vezmu telefon a dám ho tady, a vezmu vizitku a dám ji zde, a přiřazuji klikyháky na vizitce klikyhákům na klávesnici telefonu. Ale pak jsem zase sklouzla zpět do Země La La a když se vrátím zpět, nemohu si vzpomenout, zda jsem již toto číslo vytočila či ne.
Tak jsem přitáhla svou ochrnutou ruku jako nějaký špalek a zakrývám ta čísla, které jsem již zpracovala a stiskla, takže když zase přijdu k sobě, jsem schopna říci, ano, toto číslo jsem již vytočila. Nakonec jsem vytočila celé číslo a poslouchám sluchátko, a můj kolega telefon zvedne a říká "Hau hau hů hau hau hau hů." [smích] A já si říkám, "Proboha, vždyť on mluví jako zlatý retriever!" A tak mu řeknu, se svou čistou myslí mu řeknu. "To jsi ty Jille? Potřebuji pomoc!" A co zazní z mých úst je "Hau hau hů hau hau hau hů." Říkám si "Proboha, já zním jako zlatý retriever." Nemohla jsem vědět, nevěděla jsem, že nemohu mluvit ani rozumět řeči, dokud jsem to nezkusila.
Tak poznal, že potřebuji pomoc a pomoc mi zařídil. A o něco později jedu sanitkou z jedné nemocnice napříč Bostonem do Všeobecné nemocnice. A zkroutila jsem se do malé kuličky jako nenarozené dítě. A stejně jako balón s posledním zbytkem vzduchu, který právě unikl, tak jsem cítila, jak má energie unikla a můj duch to vzdává. A v tu chvíli jsem věděla, že už nejsem choreografem svého života. A buď doktoři zachrání mé tělo a dají mi druhou šanci žít, nebo je to snad okamžik mého odchodu.
Když jsem se probudila později ten den odpoledne, byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že žiji. Když jsem cítila, že to můj duch vzdává, řekla jsem svému životu sbohem, a má mysl visela někde mezi velice protikladnými rovinami reality. Podněty, které přicházely skrz mé smysly, jsem prožívala jako čistou bolest. Světlo pálilo můj mozek jako ničivý požár a zvuky byly tak hlasité a chaotické, že jsem nedokázala rozeznat hlas od hluku v pozadí a jednoduše jsem chtěla uniknout. Protože jsem nedokázala rozpoznat pozici svého těla v prostoru, připadala jsem si obrovská a rozpínavá, jako džin vypuštěný z lahve. A můj duch se vznášel volně jako ohromná velryba plachtící mořem tiché euforie. Harmonie. A vzpomínám si, jak mi běželo hlavou, že přece nelze najít způsob, jak bych kdy ještě mohla vtěsnat ohromnost sebe sama dovnitř toho malého, drobného těla.
Ale uvědomila jsem si "Jenže já jsem stále naživu! Já stále žiji a našla jsem Nirvánu. A pokud jsem našla Nirvánu a jsem stále naživu, pak kdokoliv, kdo je naživu může najít Nirvánu." Představuji si svět zaplněný překrásnými, pokojnými, soucitnými milujícími lidmi, kteří vědí, že mohou vstoupit do tohoto světa kdy se jim zachce. A mohou si úmyslně zvolit vstoupit do pravé ze svých hemisfér a najít tento mír. A pak jsem si uvědomila, jak senzačním darem by tato zkušenost mohla být, jaký záblesk osvícení by to mohlo být pro to, jak žijeme své životy. A to mne motivovalo k tomu, aby se uzdravila.
Dva a půl týdne po výronu chirurgové vstoupili dovnitř a odstranili sraženinu velikosti golfového míčku, která tlačila na má řečová centra. Zde jsem se svou mámou, která je skutečným andělem mého života. Trvalo osm let, než jsem se úplně zotavila.
Takže kdo jsme? Jsme živá mocná síla vesmíru, s manuální zručností a dvěma poznávacími intelekty. A máme moc si zvolit, v kterýkoliv okamžik, kým a jak chceme být na tomto světě. Právě tady a právě teď mohu vstoupit do vědomí své pravé hemisféry, kde jsme - já jsem - živá mocná síla vesmíru, a živá mocná síla 50 triliónů překrásných molekulárních géniů, kteří dohromady vytváří mou formu. Sjednocená s tím vším. Nebo si mohu zvolit vstoupit do vědomí své levé hemisféry, kde se stávám samostatným jedincem, souvislým, odděleným od proudu, odděleným od vás. Já jsem Dr. Jill Bolte Taylor, intelektuálka, neuroanatomka. To jsou ta "my" uvnitř mne.
Kterou část byste zvolili? Kterou zvolíte? A kdy? Věřím, že čím více času strávíme volbou protáčet obvody našeho vnitřního míru ve své pravé hemisféře, tím více pokoje se promítne do světa a tím pokojnější bude naše planeta. A myslela jsem, že je to myšlenka, kterou má smysl šířit dál.
 


Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kurva16 kurva16 | 12. března 2009 v 16:50 | Reagovat

tak to je jasnej janosik ....mas doma solarni balec rokiu za 899 haleru je to levno cena kupte sii to vam sedi udelej mi kseft smrdis jak pepa po cigaru a jirka po domu je to totiz podomni prodejcše drog a kapucina a vecne mu drzi pezo v gatich a ty si vcdera nechtela psat sprosty komentare ty kluku vyhonena je to dlouhy jak tgejden pred vejkplatou co...??L?

2 __VíMeČnÁ__MiSs__VeRůNkAa_ __VíMeČnÁ__MiSs__VeRůNkAa_ | Web | 12. března 2009 v 19:16 | Reagovat

HezkeJj BlOGg:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.