Jill Bolte Taylor - Osvícení zatemněným mozkem - český překlad (1/2)

24. března 2008 v 18:50 | Jill Bolte Taylor - překlad Jan Vlčinský |  Člověk
(originál včetně videa a přepisu je k dispozici na Stroke of insight: Jill Bolte Taylor on TED.com)

Vyrostla jsem proto, abych studovala mozek, protože mám bratra s diagnózou schizofrenie. Jako sestra a jako vědec jsem chtěla pochopit, čím to je, že já mohu mít sny, spojit si je s realitou a uskutečnit je - a co je v nepořádku s mozkem mého bráchy a jeho schizofrenií, že si nedokáže své sny dát do vztahu s naší běžnou realitou a místo toho se mu stávají halucinací?
Proto jsem zasvětila svou kariéru výzkumu vážných mentálních onemocnění. Přestěhovala jsem se ze svého domovského státu Indiana do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benes na Harvardské katedře psychiatrie. V laboratoři jsme si kladli otázku "V čem se biologicky liší mozek osob, které jsou diagnostikovány jako normální ve srovnání s mozkem osob, diagnostikovaných jako schizofrenní, schizoafektivní nebo s bipolární poruchou?"
Stručně řečeno jsme mapovali obvody v mozku, které buňky komunikuji s kterými, jakými chemikáliemi a v jakých množstvích těchto chemikálií. Tento výzkum naplňoval mé pracovní dny a dával mému životu opravdový smysl. Ale po večerech a o víkendech jsem cestovala jako propagátor NAMI, Národního spolku pro mentální nemoci.
Ale 10. prosince 1996 ráno jsem se probudila a uvědomila si, že mám svou vlastní mozkovou poruchu. V levé hemisféře mého mozku praskla céva. A během následujících 4 hodin jsem pozorovala vlastní mozek, jak úplně odchází jeho schopnost zpracovávat jakékoliv informace. Během dopoledne s výronem do mozku jsem přestala chodit, mluvit, číst, psát a nebyla si schopna vybavit cokoliv z mého života. Jednoduše se ze mne stalo mimino v ženském těle.
Pokud jste už někdy viděli lidský mozek, tak je vám jasné, že obě hemisféry jsou od sebe úplně odděleny. A přinesla jsem vám ukázat jeden skutečný mozek [děkuji]. Tak toto je skutečný lidský mozek. Toto je přední část, zadní část s míchou visící dolů a takto by byl umístěn v mé hlavě. A když se podíváte na mozek, je vám jasné, že obě mozkové kůry jsou od sebe úplně odděleny. Pro ty, kteří rozumí počítačům, vaše pravá hemisféra pracuje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra pracuje jako sériový procesor. Obě hemisféry spolu komunikují pomocí kalózního tělesa, které je vytvořeno z asi 300 miliónů axonálních vláken. Mimo toto spojení jsou však hemisféry úplně odděleny. Protože zpracovávají informaci rozdílně, každá hemisféra přemýšlí o rozdílných věcech, pečuje o rozdílné věci, a odvažuji se říci, že mají velice odlišné osobnosti [Z dovolením. Děkuji. Bylo mi potěšením].
Naše pravá hemisféra je celá o tomto aktuálním okamžiku. Je celá o právě teď a právě tady. Naše pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kineticky prostřednictvím pohybů našeho těla. Přijímá informace ve formě energie, která proudí souběžně skrz náš smysly. A pak to exploduje do nezměrné mozaiky popisující to, jak náš aktuální okamžik vypadá. Jak tento okamžik voní, jak chutná, jaké vyvolává pocity a jak zní. Jsem energetická bytost propojená s energií všude kolem mne pomocí uvědomění v mé pravé hemisféře. Jsme energetické bytosti navzájem propojené pomocí uvědomění v našich pravých hemisférách jako jedna jedna lidská rodina. A právě tady a právě teď, my všichni jsme bratři a sestry, abychom zde učinili svět lepším místem. A v tomto okamžiku jsme dokonalí. My jako celek. A jsme obdivuhodní.
Má levá hemisféra je velice odlišné místo. Naše levá hemisféra myslí lineárně a metodicky. Naše levá hemisféra je vše o minulosti a vše o budoucnosti. Naše levá hemisféra je navržena k tomu, aby uchopila tu nezměrnou koláž aktuálního okamžiku. A vyzobává detaily a další detaily a více detailů o těchto detailech. Pak všechny tyto detaily zatřiďuje a organizuje. Spojuje to se vším, co jsme se naučili v minulosti a promítá do budoucnosti všechny naše možnosti. A naše levá hemisféra myslí v slovy. To je to neustálé štěbetání, které propojuje mne a můj vnitřní svět se světem venku. To je ten hlásek, který mi říká "Hej, mysli na to, že máš po cestě domů koupit banány a ráno je sníst." To je ta rafinovaná inteligence, která mi připomene, kdy si mám vyprat. Ale co je asi nejdůležitější, to je ten hlásek, který mi říká "Já jsem. Já jsem." A jakmile mi má levá hemisféra řekne "Já jsem," stávám se oddělenou. Stávám se jedním uceleným individuem odděleným od toků energie kolem mne a odděleným od vás.
A to byla ta část mého mozku, kterou jsem ztratila toho rána, co jsem dostala infarkt.
Toho rána, co jsem dostala infarkt, jsem se probudila s pulsující bolestí za svým levým okem. Byl to ten druh svíravé bolesti, jako když kousnete do zmrzliny. Sevřelo mne to a pak povolilo. Pak mne to sevřelo a pak povolilo. Bylo pro mne velice nezvyklé, zažívat jakýkoliv druh bolesti, tak jsem si řekla OK, začnu tak, jako každé ráno. Tak jsem vstala a naskočila na svůj kardio glider, což stroj na procvičování celého těla. Zmítám se na tom a uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní pařáty, snažící se uchopit rukojeť. Řekla jsem si "to je velice podivné" a podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela si "húú, já jsem tedy bizarní věc." Bylo to, jako by se mé vědomí posunulo pryč z mého normálního vnímání reality, kde jsem osobou na stroji mající prožitky, do nějakého ezoterického prostoru, kde pozoruji sama sebe, jak mám tento prožitek.
Všechno bylo tak zvláštní a bolest hlavy se zhoršovala, tak slézám ze stroje a procházím napříč svým obývacím pokojem, a uvědomuji si, že všechno v mém těle se výrazně zpomalilo. Každý krok je velice tuhý a velice vědomý. Plynulost mého kroku se ztratila a také se mi výrazně zúžilo pole vnímání, takže se soustředím jen na své vnitřní systémy. Stojím ve svém koupelně, připravena vstoupit do sprchy, a vlastně mohu poslouchat dialogu uvnitř mého těla. Slyším hlásek, který říká, "OK, vy svaly, vy se stáhněte a vy svaly, vy se povolte."
Ztrácím rovnováhu a opírám se o zeď. Podívala jsem se dolů na svou ruku a uvědomuji si, že už nedokážu určit hranice svého těla. A nemohu určit kde začínám a kde končím. Protože atomy a molekuly mé ruky se smíchaly s atomy zdi. A jediné, co dokážu pocítit je ta energie. Energie. A ptám se sama sebe, "Co je to se mnou, co se to děje?" A v tomto okamžiku, můj mozkový našeptávač, můj našeptávač levá hemisféra, úplně umlkl. Úplně, jako by někdo vzal dálkový ovladač a zmáčkl tlačítko mute - vypnout zvuk, úplné ticho.
V prvním okamžiku jsem byla šokována tím, že se nalézám uvnitř tiché mysli. Ale hned pak jsem byla očarována velkolepostí energie kolem mne. A protože jsem už nebyla schopna rozpoznat hranice svého těla, cítila jsem se ohromná a rozpínající. Cítila jsem se sjednocena s energií, která byla, a bylo v tom překrásně.
A pak, z ničeho nic, se má levá hemisféra zase zpět zapnula a říká mi, "Hej! máme problém, máme problém, musíme sehnat nějakou pomoc." Tak tak to je, OK, OK, mám problém, ale pak jsem obratem sklouzla zpět do vědomí, které jsem jsem si laskavě pojmenovala jako Země La La. Ale bylo tam krásně. Představte si, jaké by to bylo, být úplně odpojen od neustálého štěbetání mozku, které vás propojuje s okolním světem. Tak jsem tady v tom prostoru a veškeré napětí, související se mnou, s mou prací, bylo pryč. A ve svém těle jsem se cítila lehčí. A představte si, všechny vztahy ve vnějším světě a všechny ty četné stresory s nimi spojené, to vše by bylo fuč. Prožívala jsem pocit klidu a míru. A představte si, jaké byste se cítili po ztrátě 37 let emoční zátěže! Prožívala jsem euforii. Euforie byla překrásná - a pak se má levá hemisféra zapnula a říká "Hej, seber se, musíme sehnat pomoc," a já si říkám, "Musím sehnat pomoc, musím se soustředit." Tak jsem vylezla ze sprchy a mechanicky se oblékla a procházím svým bytem a uvažuji, "Musím se dostat do práce, musím se dostat do práce, dokážu řídit? dokážu řídit?"
A v tu chvíli má pravá ruka úplně ochrnula a ztuhla po mém boku. A já si uvědomila, "Můj Bože! Já mám infarkt! Já mám infarkt!" A další věc, kterou mi mozek říká, je "Hůůů! To je tak úžasné! To je tak úžasné! Kolik mozkovědátorů má tu příležitost, studovat svůj vlastní mozek zevnitř?"
A pak se mé myšlení rozmrzelo "Ale já jsem velice zaměstnaná žena. Nemám čas na nějaký infarkt!" A tak mne napadá "OK, nemohu ten infarkt zastavit, tak tak budu týden nebo dva a pak se vrátím zpět do běžného provozu, OK."
 


Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.