Jill Bolte Taylor - Osvícení zatemněným mozkem - český překlad (2/2)

24. března 2008 v 19:00 | Jill Bolte Taylor - překlad Jan Vlčinský |  Člověk
Tak musím zavolat pomoc. Musím zavolat do práce. Nedokážu si vybavit číslo do práce, tak jsem si vzpomněla, že ve své pracovně mám vizitku, na které to číslo je. Tak jdu do své pracovny a vytáhnu třípalcový špalík vizitek. A dívám se na první vizitku nahoře, ale přestože vidím velice jasně svým myšlenkovým okem, jak má vizitka vypadá, nedokážu říci, zda to je má vizitka nebo ne, protože vidím jen obrazové body. A pak se ty body slov promísily s body pozadí a s body symbolu a jednoduše jsem to nebyla schopna určit, protože jediné, co jsem viděla, byly obrazové body. A čekala jsem na něco, co bych nazvala vlnou jasnosti. V tu chvíli jsem byla schopna se znovu spojit s normální realitou a jsem schopna říci, toto není ta správná vizitka, toto není správná vizitka, toto není správná vizitka. Trvalo mi 45 minut, než jsem se propracovala ve špalíku vizitek o palec hlouběji.
Mezitím, po dobu 45 minut, výron v mé levé hemisféře stále rostl. Nerozumím číslům, nerozumím telefonu, ale je to jediný plán, který mám. Tak vezmu telefon a dám ho tady, a vezmu vizitku a dám ji zde, a přiřazuji klikyháky na vizitce klikyhákům na klávesnici telefonu. Ale pak jsem zase sklouzla zpět do Země La La a když se vrátím zpět, nemohu si vzpomenout, zda jsem již toto číslo vytočila či ne.
Tak jsem přitáhla svou ochrnutou ruku jako nějaký špalek a zakrývám ta čísla, které jsem již zpracovala a stiskla, takže když zase přijdu k sobě, jsem schopna říci, ano, toto číslo jsem již vytočila. Nakonec jsem vytočila celé číslo a poslouchám sluchátko, a můj kolega telefon zvedne a říká "Hau hau hů hau hau hau hů." [smích] A já si říkám, "Proboha, vždyť on mluví jako zlatý retriever!" A tak mu řeknu, se svou čistou myslí mu řeknu. "To jsi ty Jille? Potřebuji pomoc!" A co zazní z mých úst je "Hau hau hů hau hau hau hů." Říkám si "Proboha, já zním jako zlatý retriever." Nemohla jsem vědět, nevěděla jsem, že nemohu mluvit ani rozumět řeči, dokud jsem to nezkusila.
Tak poznal, že potřebuji pomoc a pomoc mi zařídil. A o něco později jedu sanitkou z jedné nemocnice napříč Bostonem do Všeobecné nemocnice. A zkroutila jsem se do malé kuličky jako nenarozené dítě. A stejně jako balón s posledním zbytkem vzduchu, který právě unikl, tak jsem cítila, jak má energie unikla a můj duch to vzdává. A v tu chvíli jsem věděla, že už nejsem choreografem svého života. A buď doktoři zachrání mé tělo a dají mi druhou šanci žít, nebo je to snad okamžik mého odchodu.
Když jsem se probudila později ten den odpoledne, byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že žiji. Když jsem cítila, že to můj duch vzdává, řekla jsem svému životu sbohem, a má mysl visela někde mezi velice protikladnými rovinami reality. Podněty, které přicházely skrz mé smysly, jsem prožívala jako čistou bolest. Světlo pálilo můj mozek jako ničivý požár a zvuky byly tak hlasité a chaotické, že jsem nedokázala rozeznat hlas od hluku v pozadí a jednoduše jsem chtěla uniknout. Protože jsem nedokázala rozpoznat pozici svého těla v prostoru, připadala jsem si obrovská a rozpínavá, jako džin vypuštěný z lahve. A můj duch se vznášel volně jako ohromná velryba plachtící mořem tiché euforie. Harmonie. A vzpomínám si, jak mi běželo hlavou, že přece nelze najít způsob, jak bych kdy ještě mohla vtěsnat ohromnost sebe sama dovnitř toho malého, drobného těla.
Ale uvědomila jsem si "Jenže já jsem stále naživu! Já stále žiji a našla jsem Nirvánu. A pokud jsem našla Nirvánu a jsem stále naživu, pak kdokoliv, kdo je naživu může najít Nirvánu." Představuji si svět zaplněný překrásnými, pokojnými, soucitnými milujícími lidmi, kteří vědí, že mohou vstoupit do tohoto světa kdy se jim zachce. A mohou si úmyslně zvolit vstoupit do pravé ze svých hemisfér a najít tento mír. A pak jsem si uvědomila, jak senzačním darem by tato zkušenost mohla být, jaký záblesk osvícení by to mohlo být pro to, jak žijeme své životy. A to mne motivovalo k tomu, aby se uzdravila.
Dva a půl týdne po výronu chirurgové vstoupili dovnitř a odstranili sraženinu velikosti golfového míčku, která tlačila na má řečová centra. Zde jsem se svou mámou, která je skutečným andělem mého života. Trvalo osm let, než jsem se úplně zotavila.
Takže kdo jsme? Jsme živá mocná síla vesmíru, s manuální zručností a dvěma poznávacími intelekty. A máme moc si zvolit, v kterýkoliv okamžik, kým a jak chceme být na tomto světě. Právě tady a právě teď mohu vstoupit do vědomí své pravé hemisféry, kde jsme - já jsem - živá mocná síla vesmíru, a živá mocná síla 50 triliónů překrásných molekulárních géniů, kteří dohromady vytváří mou formu. Sjednocená s tím vším. Nebo si mohu zvolit vstoupit do vědomí své levé hemisféry, kde se stávám samostatným jedincem, souvislým, odděleným od proudu, odděleným od vás. Já jsem Dr. Jill Bolte Taylor, intelektuálka, neuroanatomka. To jsou ta "my" uvnitř mne.
Kterou část byste zvolili? Kterou zvolíte? A kdy? Věřím, že čím více času strávíme volbou protáčet obvody našeho vnitřního míru ve své pravé hemisféře, tím více pokoje se promítne do světa a tím pokojnější bude naše planeta. A myslela jsem, že je to myšlenka, kterou má smysl šířit dál.
 

Jill Bolte Taylor - Osvícení zatemněným mozkem

24. března 2008 v 18:52 |  Člověk
Minulý týden jsem na webu shlédl video, na kterém neuroložka popisuje průběh vlastního mozkového infarktu se všemi s tím spojenými pocity a komentářem co přináší levá a co pravá hemisféra. Mj. věci jako nirvána, holistické pojetí světa, prožívání tady a teď, propuštění všech starostí z minulosti, vnímání energetického spojení se světem a ostatními lidmi. A také lineární logické myšlení levé hemisfáry, její volání o pomoc (hematom byl v levé hemisféře).
Video je k dispozici na této adrese: http://blog.ted.com/2008/03/jill_bolte_tayl.php
Je to v angličtině, ale pokud by to činilo problémy připravil jsem český překlad celého videa.
Anotace k textu je tato: Neuroanatomka Jill Bolte Taylor měla příležitost, kterou by si přálo zažít jen pár vědců, zabývajících se výzkumem mozku. Jednoho rána si uvědomila, že má masivní infarkt mozku. Jak se to stalo - jak vnímala postupně odcházející funkce, mluvu, pohyb, porozumění - to vše pozorovala a pamatuje si každý okamžik. Je to silný příběh o tom, jak nás náš mozek určje a zároveň spojuje se světem a ostatními lidmi.

Jill Bolte Taylor - Osvícení zatemněným mozkem - český překlad (1/2)

24. března 2008 v 18:50 | Jill Bolte Taylor - překlad Jan Vlčinský |  Člověk
(originál včetně videa a přepisu je k dispozici na Stroke of insight: Jill Bolte Taylor on TED.com)

Vyrostla jsem proto, abych studovala mozek, protože mám bratra s diagnózou schizofrenie. Jako sestra a jako vědec jsem chtěla pochopit, čím to je, že já mohu mít sny, spojit si je s realitou a uskutečnit je - a co je v nepořádku s mozkem mého bráchy a jeho schizofrenií, že si nedokáže své sny dát do vztahu s naší běžnou realitou a místo toho se mu stávají halucinací?
Proto jsem zasvětila svou kariéru výzkumu vážných mentálních onemocnění. Přestěhovala jsem se ze svého domovského státu Indiana do Bostonu, kde jsem pracovala v laboratoři Dr. Francine Benes na Harvardské katedře psychiatrie. V laboratoři jsme si kladli otázku "V čem se biologicky liší mozek osob, které jsou diagnostikovány jako normální ve srovnání s mozkem osob, diagnostikovaných jako schizofrenní, schizoafektivní nebo s bipolární poruchou?"
Stručně řečeno jsme mapovali obvody v mozku, které buňky komunikuji s kterými, jakými chemikáliemi a v jakých množstvích těchto chemikálií. Tento výzkum naplňoval mé pracovní dny a dával mému životu opravdový smysl. Ale po večerech a o víkendech jsem cestovala jako propagátor NAMI, Národního spolku pro mentální nemoci.
Ale 10. prosince 1996 ráno jsem se probudila a uvědomila si, že mám svou vlastní mozkovou poruchu. V levé hemisféře mého mozku praskla céva. A během následujících 4 hodin jsem pozorovala vlastní mozek, jak úplně odchází jeho schopnost zpracovávat jakékoliv informace. Během dopoledne s výronem do mozku jsem přestala chodit, mluvit, číst, psát a nebyla si schopna vybavit cokoliv z mého života. Jednoduše se ze mne stalo mimino v ženském těle.
Pokud jste už někdy viděli lidský mozek, tak je vám jasné, že obě hemisféry jsou od sebe úplně odděleny. A přinesla jsem vám ukázat jeden skutečný mozek [děkuji]. Tak toto je skutečný lidský mozek. Toto je přední část, zadní část s míchou visící dolů a takto by byl umístěn v mé hlavě. A když se podíváte na mozek, je vám jasné, že obě mozkové kůry jsou od sebe úplně odděleny. Pro ty, kteří rozumí počítačům, vaše pravá hemisféra pracuje jako paralelní procesor, zatímco levá hemisféra pracuje jako sériový procesor. Obě hemisféry spolu komunikují pomocí kalózního tělesa, které je vytvořeno z asi 300 miliónů axonálních vláken. Mimo toto spojení jsou však hemisféry úplně odděleny. Protože zpracovávají informaci rozdílně, každá hemisféra přemýšlí o rozdílných věcech, pečuje o rozdílné věci, a odvažuji se říci, že mají velice odlišné osobnosti [Z dovolením. Děkuji. Bylo mi potěšením].
Naše pravá hemisféra je celá o tomto aktuálním okamžiku. Je celá o právě teď a právě tady. Naše pravá hemisféra myslí v obrazech a učí se kineticky prostřednictvím pohybů našeho těla. Přijímá informace ve formě energie, která proudí souběžně skrz náš smysly. A pak to exploduje do nezměrné mozaiky popisující to, jak náš aktuální okamžik vypadá. Jak tento okamžik voní, jak chutná, jaké vyvolává pocity a jak zní. Jsem energetická bytost propojená s energií všude kolem mne pomocí uvědomění v mé pravé hemisféře. Jsme energetické bytosti navzájem propojené pomocí uvědomění v našich pravých hemisférách jako jedna jedna lidská rodina. A právě tady a právě teď, my všichni jsme bratři a sestry, abychom zde učinili svět lepším místem. A v tomto okamžiku jsme dokonalí. My jako celek. A jsme obdivuhodní.
Má levá hemisféra je velice odlišné místo. Naše levá hemisféra myslí lineárně a metodicky. Naše levá hemisféra je vše o minulosti a vše o budoucnosti. Naše levá hemisféra je navržena k tomu, aby uchopila tu nezměrnou koláž aktuálního okamžiku. A vyzobává detaily a další detaily a více detailů o těchto detailech. Pak všechny tyto detaily zatřiďuje a organizuje. Spojuje to se vším, co jsme se naučili v minulosti a promítá do budoucnosti všechny naše možnosti. A naše levá hemisféra myslí v slovy. To je to neustálé štěbetání, které propojuje mne a můj vnitřní svět se světem venku. To je ten hlásek, který mi říká "Hej, mysli na to, že máš po cestě domů koupit banány a ráno je sníst." To je ta rafinovaná inteligence, která mi připomene, kdy si mám vyprat. Ale co je asi nejdůležitější, to je ten hlásek, který mi říká "Já jsem. Já jsem." A jakmile mi má levá hemisféra řekne "Já jsem," stávám se oddělenou. Stávám se jedním uceleným individuem odděleným od toků energie kolem mne a odděleným od vás.
A to byla ta část mého mozku, kterou jsem ztratila toho rána, co jsem dostala infarkt.
Toho rána, co jsem dostala infarkt, jsem se probudila s pulsující bolestí za svým levým okem. Byl to ten druh svíravé bolesti, jako když kousnete do zmrzliny. Sevřelo mne to a pak povolilo. Pak mne to sevřelo a pak povolilo. Bylo pro mne velice nezvyklé, zažívat jakýkoliv druh bolesti, tak jsem si řekla OK, začnu tak, jako každé ráno. Tak jsem vstala a naskočila na svůj kardio glider, což stroj na procvičování celého těla. Zmítám se na tom a uvědomuji si, že mé ruce vypadají jako primitivní pařáty, snažící se uchopit rukojeť. Řekla jsem si "to je velice podivné" a podívala jsem se dolů na své tělo a pomyslela si "húú, já jsem tedy bizarní věc." Bylo to, jako by se mé vědomí posunulo pryč z mého normálního vnímání reality, kde jsem osobou na stroji mající prožitky, do nějakého ezoterického prostoru, kde pozoruji sama sebe, jak mám tento prožitek.
Všechno bylo tak zvláštní a bolest hlavy se zhoršovala, tak slézám ze stroje a procházím napříč svým obývacím pokojem, a uvědomuji si, že všechno v mém těle se výrazně zpomalilo. Každý krok je velice tuhý a velice vědomý. Plynulost mého kroku se ztratila a také se mi výrazně zúžilo pole vnímání, takže se soustředím jen na své vnitřní systémy. Stojím ve svém koupelně, připravena vstoupit do sprchy, a vlastně mohu poslouchat dialogu uvnitř mého těla. Slyším hlásek, který říká, "OK, vy svaly, vy se stáhněte a vy svaly, vy se povolte."
Ztrácím rovnováhu a opírám se o zeď. Podívala jsem se dolů na svou ruku a uvědomuji si, že už nedokážu určit hranice svého těla. A nemohu určit kde začínám a kde končím. Protože atomy a molekuly mé ruky se smíchaly s atomy zdi. A jediné, co dokážu pocítit je ta energie. Energie. A ptám se sama sebe, "Co je to se mnou, co se to děje?" A v tomto okamžiku, můj mozkový našeptávač, můj našeptávač levá hemisféra, úplně umlkl. Úplně, jako by někdo vzal dálkový ovladač a zmáčkl tlačítko mute - vypnout zvuk, úplné ticho.
V prvním okamžiku jsem byla šokována tím, že se nalézám uvnitř tiché mysli. Ale hned pak jsem byla očarována velkolepostí energie kolem mne. A protože jsem už nebyla schopna rozpoznat hranice svého těla, cítila jsem se ohromná a rozpínající. Cítila jsem se sjednocena s energií, která byla, a bylo v tom překrásně.
A pak, z ničeho nic, se má levá hemisféra zase zpět zapnula a říká mi, "Hej! máme problém, máme problém, musíme sehnat nějakou pomoc." Tak tak to je, OK, OK, mám problém, ale pak jsem obratem sklouzla zpět do vědomí, které jsem jsem si laskavě pojmenovala jako Země La La. Ale bylo tam krásně. Představte si, jaké by to bylo, být úplně odpojen od neustálého štěbetání mozku, které vás propojuje s okolním světem. Tak jsem tady v tom prostoru a veškeré napětí, související se mnou, s mou prací, bylo pryč. A ve svém těle jsem se cítila lehčí. A představte si, všechny vztahy ve vnějším světě a všechny ty četné stresory s nimi spojené, to vše by bylo fuč. Prožívala jsem pocit klidu a míru. A představte si, jaké byste se cítili po ztrátě 37 let emoční zátěže! Prožívala jsem euforii. Euforie byla překrásná - a pak se má levá hemisféra zapnula a říká "Hej, seber se, musíme sehnat pomoc," a já si říkám, "Musím sehnat pomoc, musím se soustředit." Tak jsem vylezla ze sprchy a mechanicky se oblékla a procházím svým bytem a uvažuji, "Musím se dostat do práce, musím se dostat do práce, dokážu řídit? dokážu řídit?"
A v tu chvíli má pravá ruka úplně ochrnula a ztuhla po mém boku. A já si uvědomila, "Můj Bože! Já mám infarkt! Já mám infarkt!" A další věc, kterou mi mozek říká, je "Hůůů! To je tak úžasné! To je tak úžasné! Kolik mozkovědátorů má tu příležitost, studovat svůj vlastní mozek zevnitř?"
A pak se mé myšlení rozmrzelo "Ale já jsem velice zaměstnaná žena. Nemám čas na nějaký infarkt!" A tak mne napadá "OK, nemohu ten infarkt zastavit, tak tak budu týden nebo dva a pak se vrátím zpět do běžného provozu, OK."
 


Botanická hádanka z Madeiry – ostnatý keřík?

8. března 2008 v 16:18 | Jan Vlčinský |  Madeira
Z dovolené lze dovézt různé typy suvenýrů. Některým udělá radost např. nějaká "přírodnina". Z naší poslední dovolené na Madeiře jsem dovezl něco, co se stalo nejen suvenýrem, ale také hádankou. Co jsem to vlastně přivezl? Pomůže mi někdo s bližším určením?
Domnívám se, že jde o kmínek ostnatého keříku rostoucího v subtropech.

Místo nálezu

Kmínek jsem našel na severním břehu Madeiry, kam jej vyvrhl Atlantský Oceán. Madeira je vedle Afriky a poblíž Kanárských ostrovů, leží však v jedné z větví Golfského proudu (Canary Current), který k němu proudí od severu. Domnívám se, že pokud keřík nerostl přímo na nějakém z útesů Madeiry nebo blízkých ostrovů, určitě bude pocházet ze subtropů.

Popis

Kmínek je 35 cm vysoký a v nejširší části má průměr 22 mm.Kvůli snadnému převozu jsem z něj odstranil kořínky a korunku.
Větviček korunky bylo 5-6 a pravděpodobně nasazovaly na kulovitou korunku.
Kořínky byly 3 a společně se spodní části kmínku byly dosti pokroucené. Z toho by se dalo usuzovat na růst na skále nebo kamenité půdě.
Na kmínku (a částečně i na koříncích, větvičky se mi jevily hladké) se vyskytuje pravidelná struktura otvorů. Otvory jsou svislé, úzké a na výšku mají 1- 3 mm. Otvory vytváří pravidelnou strukturu jak ve svislém, tak ve spirálovitém směru (doleva i doprava stočená spirála). Domnívám se, že otvory mají souvislost s trny (trn jsem však nenašel ani jeden).
Ve střední části kmínku jsou dva kazy - v místech pravidelných otvorů se jeden zvětšuje asi na 5 mm..
Ve spodní části jsou dva velké kazy. Široké 7 mm, na výšku 25 a 30 mm. Půjde asi o odlomené kořínky, které sa časem zhojily.
Hmota kmínku je na povrchu dřevnatá a tvrdá, uvnitř dutá nebo vyplněna měkou dužninou, připomínající dřeň černého bezu. Tloušťka stěny kmínku je malá, několik mm, takže celý kmínek je velice lehoučký.
Dřevo je velice tvrdé, nelze do něj udělat vryp palcem, lze tedy přirovnat k tvrdosti našeho habru.

Pomůžete s bližším určením?

Rád bych věděl, co jsem to vlastně dovezl. Konstrukce je natolik exotická a zvláštní, že mne zvědavost stále hlodá a hlodá. Pomůžete mi někdo tento vnitřní kousavý hlad ukojit? Předem děkuji.

Dejte si bacha, moje dcerky míří na Internet

12. prosince 2007 v 18:16 | Honza
Dnes se mne mé dcerky zeptaly, jak se dají zařídit vlastní stránky na Internetu. Zatím pilně vysedávají u Alíka, který je pro děti docela bezpečný start. A navíc se mi tam 7-letá dívčina začala chlubit tím, že si okrašluje své texty a vizitky pomocí HTML fint a triků.
Ale kdo okusí trochu, chtěl by více.

Tak zkoumáme možnosti a pro začátek asi zvolíme nějaký blog Nedovolí sice libovolné úpravy vzhledu stránky, ale nabízí velice mnoho při minimálních výchozích nárocích.

Takže jdeme vybrat ten správný server a pak název.

Příště třeba prozradím, kde je najdete.

Boy Kot mistrem České Republiky v beatboxu

7. září 2005 v 23:12 | Jan Vlčinský |  Beatbox a Boy Kot
V termínu 24. - 25. června 2005 proběhlo na Urban Rapublic Hip Hop & Raggae festu u Tábora "1st Official Czech Beatbox Battle", jinak řečeno první oficiální české mistrovství v beatboxu.
A vítězem se stal kdo jiný než Boy Kot. Holt, když někdo něčím opravdu žije a má k tomu i kus talentu, tak se po vice než 30 letech dočká nejen mitrovství, ale i titulu.

Milý Boy Kote.
Gratuluji, gratuluji, gratuluji.

V září tě čeká mistrovství světa v Německu, tak držíme palce.

A kdo nevěří těm 30 letům čekání, tak asi nečte ty správné rozhovory v časopisech. O tom ale zase někdy jindy.

Nějaké ukázky k poslechu a skouknutí viz příspěvek jak-zni-a-vypada-beatbox

Jak zní a vypadá beatbox

7. září 2005 v 22:35 | Jan Vlčinský |  Beatbox a Boy Kot
Není nad praktickou ukázku. Doufám, že dané soubory vydrží na místě, kde jsem je našel. Pokud někdo znáte autora záznamu, požádejte ho, ať se mi ozve (třeba do diskuse). Rád bych ty soubory umístil někde k sobě a svolení se hodí.
Na všech ukázkách vystupuje Boy Kot a pochází z prvního mistrovství ČR v beatboxu v Táboře 2005
  1. První rozřazovací kolo v Táboře
  2. Finálové kolo v Táboře
  3. Vyhlášení vítěze mistrovství ČR a rozhovor
A věřte, že ty zvuky nejsou nějaký podvod a vytváří je osobně a v jedinou chvíli jediný učinkující. Všichni museli používat tentýž mikrofon (víte, jak ho dokáže jediný beatboxer zaplivat během vystoupení?), vlastní mikrofon byl z důvodu prevence podvodů a triků zakázán a Boy Kot si musel na dobu produkce odložit I vlastní ledvinku - co kdyby v tom měl mixážní pult.
A jeden tip - pokud máte malé děti, zkuste jim to pustit před spaním. Ty moje pak ducaly a beatboxovaly ještě půl hodiny po zalehnutí.

Co je to beatbox

7. září 2005 v 21:48 | Jan Vlčinský |  Beatbox a Boy Kot
Varování úvodem: vše, co o beatboxu řeknu se dá pravděpodobně úspěšně použít proti mně. Jinými slovy, v beatboxu jsem naprostý laik a vše, co o tom zde řeknu berte jako informace od lehce poučeného laika.
"Human Beat Box Machine" je přesnější a plný název této disciplíny. Zkrátka člověk, který dokáže poskytnout zhruba tytéž služby, jako "mjůzikbox". O rozdílech a výhodách jednotlivých řešení by se dalo krásně diskutovat, ale to si nechám na jindy.
Ten černoch z policejní akademie - tato definice řekne možná více než spousty slov.
Můj oblíbenec Bobby Mc Ferin je znám především svou písničkou "Don't worry, be happy", ale z dob, kdy k nám v mém dětství jezdil strejda Ivan a přivážel kvanta nejrůznějších jazzových nahrávek vím, že tenhle chlapík ze sebe dokáže vydat zvuky téměř orchestrálního charakteru a pocitově mi do této oblasti patří (a oponenti mají pravdu, že je to trochu jiná kategorie) .
Praktický příklad řekne asi nejvíce: Na pódium vyleze chlápek a v ruce drží mikrofon. Pak počká, až utichne potlesk či pískot, někdy se i dočká a pak to přijde. Přiloží mikrofon k ústům a spustí celá kapela: basovka, sólovka, bicí, občas trumpeta a zdaleka nejde o šňůru sólových výstupů, naopak hrají většinou aspoň bicí a jiný nástroj společně.
Celé kouzlo je v tom, že nehraje kapela, ale všechny zvuky vydává jediný člověk - beatboxer.
A co na tento pojem říká wikipedia?
http://en.wikipedia.org/wiki/Beatbox
Beatboxing is the vocal percussion of hip hop culture and music. Considered by many to be a fifth element of hip-hop, it is primarily concerned with the art of creating beats, rhythms, and melodies using the human mouth. It can also involve singing, vocal scratching (the imitation of turntable skills), the simulation of horns, strings, and other musical instruments, and the replication of a vast array of sound effects.
Beatbox jsou bicí hrané na hubu, imitaci dalších nástrojů a zvuků se meze nekladou. A patří do hiphopu.
A kdo má oči, ten vidí, že rád zestručňuji, a má naprostou pravdu.

A koblížky znáte?

7. září 2005 v 20:48 | Jan Vlčinský |  Koblížky
Blbá otázka? Možná jen na první pohled. Já znám speciální koblížky.
V Holandsku jsem občas kupoval klasické americké donuts s dírou uprostřed. Koupil jsem jich balení po 6 kusech, na posezení snědl a když se mne šéf sousední firmy zeptal, jak to dokážu celé spořádat najednou, podíval jsem se na jeho vytáhlou hubenou postavu a pochopil, že v tomto případě se mi to asi nepodaří vysvětlit. Vysvětluji rád (zvláště dětem), občas mi to jde celkem dobře, ale v tomto případě jsem to vzdal předem.
Pak jsou ty klasické cukrářské koblížky. Bývají "smažákově" hnědé, kolem pasu mají světlejší proužek, náplň bývá marmeládová či povidlová a nahoře občas trůní takový ten máslový krucánek, co vypadá jak špička točené zmrzliny.
Koblížky, o kterých chci mluvit jsou trojího druhu: marmeládové, se salámem a nakonec mé oblíbené s tvarůžkem.
Všechny tyto koblížky z nějakých asi technologických důvodů postrádají onen světlejší proužek kolem pasu. Možná je to proto, že mají hmotnější náplň, než určuje ČSN (některé určitě) a čára ponoru v oleji se při smažení posune nad polovinu výšky koblížku. Ale to je jen má spekulace, výrobě koblížků rozumím výrazně méně, než jaký dojem ze mne může nezkušený pozorovatel získat.
Marmeládové koblížky bývají buď jahodové, nebo meruňkové. A krucánek nahoře si nechaly asi doma. Ale mají na sobě sněhobílý poprašek cukru.
Salámové koblížky. Zatím každý, před kterým jsem tato dvě slova vyslovil vyvalil oči a ztuhl, jako by to bylo nějaké zkameňovací zaklínadlo, na 3 až 5 sekund se pak neděje nic, pak dotyčný povytáhne obočí, hodí na mne nechápavý pohled, hlavu kaloní trochu na stranu (skoro jako Jiří Dienstbier) a mlčky si říká o vysvětlení. "No koblížek, ve kterém je místo marmelády kolečko salámu, přesněji kolečko herkulesu". Pak se dozvím, že o tom ještě neslyšeli a poté, co se smíří s touto realitou (nebo možná s pocitem, že pravdy se nedočkají už ani u mne) se pomalu vrátí daná osoba do předchozího způsobu fungování a účinek kouzelné formulky tak definitivně pomine.
Podobný, nebo ještě silnější účinek mívá zaklínadlo "tvarůžkový koblížek".
K salámovým koblížkům mohu dodat to, že bývaly svého času kombinovány ještě se sýrem, tedy uvnitř koblížku bydlelo kolečko salámu společně s kolečkem či spíše čtverečkem tvrdého sýra.
Ještě pořád jsem vás nepřesvědčil o tom, že znám speciální koblížky? Tak tedy nakonec poslední a podstatná specialita: Tyto koblížky bydlí spolu v jedné velké krabici na chlebíčky a má babička by řekla, že "ta krabice má nožičky a chodí za tebou". Skoro by měla pravdu.

Co mne to popadlo?

7. září 2005 v 20:09 | Jan Vlčinský
Proč se vůbec pouštím do nějakého blogu? To nemám co na práci?
Práce a úkolu mám na rozdávání (a opravdu rád najdu schopné lidi, kterým aspoň některé úkoly nadělím), ale důvod je jiný - musím něco říci a hledám snadnou a účinnou cestu, jak to snadno a rychle udělat.
Na žádný firemní web to nepatří (dodělat novou verzi firemního webu je jeden z těch úkolů, co už poněkud přezrály), na vytvoření vlastního nového webu na dané téma by byli schopní kolegové, ale jejich kapacitu rád využiji jinak.
Mám rád jednoduchá a funkční řešení, a blog se nabízí. Tak je zde.
Jste zvědaví, co tak úžasného musím říci? To až v dalším příspěvku. Jen prozradím, že je to o koblihách, cestě do světa a snad i mistru světa. A o spoustě dalších věcí.

Kam dál